Norsko a Izrael - jak by kdyby...

Evropa pomalu procitá ze šoku. Ohromené Norsko se ptá, jak je možné, že mohl Anders Behring Breivik nejen odpálit ničivou bombu ve vládní čtvrti norské metropole, ale hlavně nedlouho po výbuchu zmasakrovat desítky nic netušících mladých lidí. Jeho řádění na ostrově Utoya trvalo navíc více než hodinu a zoufalým obětem se (kromě několika statečných převozníků) nedostalo až do příjezdu speciálního komanda žádné pomoci. Bezděky jsem tuto tragédii porovnával s každodenní situací v Izraeli.

Známou a dokola připomínanou pravdou je skutečnost, že Izrael od svého vzniku před 63 lety prošel 5 velkými válkami (z toho 3 se odehrály přímo na jeho území) a desítkami kratších ozbrojených konfliktů, Dá se bez nadsázky říci, že je v neustálém válečném ohrožení. Kromě toho během této doby došlo ke stovkám teroristických atentátů, ať již pomocí výbušnin, nebo přímých útoků na izraelské občany. Z každé situace plyne moudrému poučení a pro Izraelce to platí v plné míře. Dovolím si popsat izraelskou paralelu k norské tragédii v několika bodech: 1) Pravděpodobně by nedošlo k tak masívnímu bombovému útoku na vládní čtvrť. Proč? Protože izraelská tajná služba ve spolupráci s policií a armádou by o něm včas věděla. Pokud by to bylo tak snadné jako v Norsku, tak už k tomu v Jeruzalémě dávno došlo. Letos se sice teroristům podařilo umístit menší nálož na zastávku autobusu na okraji vládní čtvrti a odpálit ji, ale to byl jediný úspěšný z mnoha pokusů a způsobená škoda je nesrovnatelná vůči Oslu. Na diskotéku nebo do obchodního domu se to občas povede, ale zásadním způsobem ohrozit sídlo vládní strany je v Izraeli prakticky nemyslitelné. Ale řekněme hypoteticky, že by se to povedlo a srovnatelná bomba v Jeruzalémě vybuchla: 2) Téměř s jistotou lze tvrdit, že by se poté Breivik na žádné místo s větší koncentrací mládeže již nedostal (ani v policejní uniformě). V jakémkoliv případě pokusu o atentát jsou okamžitě vyhlášena tak důkladná bezpečnostní opatření v celém Izraeli, že by ho při každém pokusu o vstup na takové místo odhalili. Ale řekněme hypoteticky, že by se mu to přece jen povedlo a spustil masakr: 3) Zásahové komando by tam bylo do 20 minut. Riziko podobného útoku je pro izraelskou bezpečnost tak zásadní, že má vypracované a dokonale procvičené systémy rychlého nasazení včetně (velmi důležitého!!!) systému delegace pravomocí na nejnižší složky. Jinými slovy – ve chvíli, kdy se v Norsku rozhodovalo kdo a čím tak poletí, kdo tomu bude velet atd. (a nepochybuji, že ta rozhodování byla velmi rychlá), v Izraeli by již komando pod velením nějakého poručíka mělo situaci pod kontrolou (ten poručík by v té chvíli disponoval pravomocemi možná na úrovni velitele pluku nebo brigády). 4) Ale s největší pravděpodobností by zásahová jednotka po příletu na místo kromě zajištění bojiště neměla co dělat. Útočník by byl již mrtvý a obětí jenom několik (pokud vůbec nějaké). Jak by k tomu došlo? 5) V Izraeli povinně doprovází každou skupinu dětí a mládeže na veřejnosti kromě učitele nebo vedoucího skupiny také mladík (nebo děvče) v červeném tričku se znakem zdravotní a bezpečnostní služby. Na zádech má zdravotnický batoh s plně vybavenou lékárničkou první pomoci a na rameni má americkou karabinu M1 známou ještě z korejské války (Izrael jich má ve vojenských skladech tisíce z dřívějších dodávek a dodnes je fasují právě tyto strážní služby). Každý z těchto mladých strážců má za sebou vojenský výcvik a umí se zbraní výborně zacházet. V případě jakéhokoliv ohrožení skupiny je tento člověk oprávněný ji chránit jakýmikoliv odpovídajícími prostředky a v tomto případě bude bez váhání střílet. 6) Mimoto je nemyslitelné, aby byl izraelský policista kdekoliv ve funkci bezpečnostního dozoru neozbrojen (právě to se stalo osudným nevlastnímu bratrovi norské princezny - policistovi Trondu Berntsenovi). S holýma rukama se ozbrojenému, všemu schopnému vrahovi těžko brání. 7) A nakonec ještě jedna věc, kterou u nás neradi slyšíme, ale je z izraelského pohledu velmi důležitá. Každý izraelský muž po vojenské službě má doma vojenskou zbraň připravenou k okamžitému nasazení. Velká část izraelských mužů chodí i v civilu ozbrojena (zvláště mimo velká města s vyšší koncentrací policistů). Nenechte se mýlit důstojným oblečením ortodoxních mužů na ulicích. Řada z nich nosí zcela samozřejmě pod svým kaftanem nebo pláštěm moderní automatickou pistoli nebo alespoň výkonný revolver. Historie posledních desetiletí je to naučila. V případě napadení byli obvykle odkázáni sami na sebe a tento moment se stal významnou součástí jejich života i myšlení. V případě útoku podobnému Breivikovu by okamžitě vypukla přestřelka, do které by se postupně zapojili i ti pomocníci na loďkách, kteří sbírali plovoucí uprchlíky z ostrova. V Evropě již bohudíky dlouho nebyla válka. Buďme za to vděčni, ale nenechme se ukolébat falešným pocitem bezpečí. Podobná událost jako Norsku se může stát kdykoliv kdekoliv znovu (samozřejmě se motivy útočníků i způsoby napadení mohou lišit). Trochu mě děsí, když čtu, že Libor Lochman, ředitel policejního Útvaru rychlého nasazení řekl - cituji: „Ani české speciální policejní jednotky by nebyly rychlejší. Dát dohromady komando, připravit vrtulník, to vše nějakou dobu trvá. Pokud by se něco podobného stalo v Krkonoších, URNA je tam také za dvě hodiny.“ (konec citátu). Takže ode dneška jedu do Krkonoš nebo na Šumavu s rodinou pouze ozbrojen? Nemyslím, že by byla chyba na straně Útvaru rychlého nasazení, ale v celém systému, který již vytěsnil možnost reálného napadení na okraj svého zájmu (včetně finančního zajištění). A z myšlení naší evropské společnosti se pomalu vytrácí vědomí, že muž je odpovědný nejen za materiální zajištění, ale především za ochranu své rodiny, svého okolí, města, státu... Je mnoho věcí, ve kterých bychom se měli od Izraelců poučit. Zajištění bezpečnosti je jednou z těch, v nichž jsou opravdu mistry.