Izraelské intermezzo

Tyto řádky píši na palubě letadla při návratu z Izraele do Prahy. Do Izraele jsem odletěl s malou skupinou přátel právě před týdnem – v den kdy začal konflikt mezi Izraelem a Pásmem Gazy. Že se něco děje, jsem poznal poprvé ve chvíli, kdy jsme se přiblížili k izraelskému pobřeží a letadlo se vychýlilo z obvyklé trasy na přistání. V Izraeli se běžně přistává od moře, nízkým přeletem nad Tel Avivem, zatímco tentokrát jsme přeletěli pobřeží mnohem dál na sever a teprve potom se vydali podle pobřeží na jih. Důvod byl jasný – abychom se vyhnuli případnému útoku, byly přistávací koridory přesunuty mimo dostřel zbraní z Gazy.

Na letišti se objevily ukazatele k protiletadlovému krytu. A to bylo všechno. Někteří z mých spolucestujících viděli na obloze čáry od raket a jejich sestřelení izraelským obranným systémem Iron Dome, ale mně se to nepoštěstilo. Takže jediný opravdový kontakt s válkou jsem měl až opět při odletu – na letišti byly všude rozmístěné cedule s nápisem SHELTER a šipkou ukazující cestu k nejbližšímu proti leteckému úkrytu (viz foto). Víc jsem z té války neviděl ani nepocítil. Nebo možná ještě jednu věc – nikde na turisticky atraktivních místech nebyla téměř ani noha, takže jsme si to opravdu užívali (kdo někdy stál v Betlémě 2 hodiny frontu na místo Ježíšova narození, tak ví, o čem mluvím). Přes naprostý klid a pocit bezpečí, se o válce v Pásmu Gazy všude mluví. Jinak na Západním břehu Jordánu, jinak v Izraeli. Měl jsem možnost pozorovat a poslouchat různé názory a pokusím se je co nejlépe interpretovat. Johny je Palestinec, křesťan, podnikatel. Na otázku, co si myslí o probíhající válce odpovídá otevřeně: “Kéž by Hamás v Gaze dostal konečně už to, co mu patří a přestal otravovat vzduch nejen Izraeli, ale i nám tady v Palestině.” Současného konfliktu se ale bojí: “Izrael si své lidi uchrání vždy, ale co my tady v Betlémě? Vždyť ti blázni Hamásu s těmi pašovanými raketami neumějí ani mířit, stačí jim rána a kouř, potom to letí Pánu Bohu do oken a klidně to pustí i na nás.” O dva dny později došlo na jeho slova – několik raket dopadlo na palestinské území mezi Hebronem a Betlémem, ale do volné přírody a k žádným škodám nedošlo. Ahmed je arabský občan Státu Izrael, střední věk, obchodník. Bydlí ve střední Galileji, nedaleko Nazaretu. Narodil se sice v muslimské rodině, ale sám považuje korán za pohádky a žije naprosto sekulárním způsobem života (pozn. což mu mimochodem umožňuje to, že žije v Izraeli – v jiných státech Blízkého Východu by měl kvůli popíjení alkoholu na veřejnosti značné problémy– zejména během postního měsíce ramadánu). Seděl večer u grilu v campu u Kinneretského jezera a pozval mne na pivo. Už měl v sobě několikáté, když došla řeč na současnou situaci. “Válka v Gaze? To je celé naprostá hovadina (v orig. použil výraz bullshit). Hovadina, slyšíš? Hovadina! Hamás tam pro nic za nic nechává umírat lidi. Pořád provokuje a potom se schovává za normální lidi jako jsme já a ty. A naši (tím myslí Izrael) si to přece nemůžou nechat pořád líbit. Kdyby nám do výlohy obchodu stále někdo házel cihlu, tak ho nakonec chytíme a ztlučeme, aby si to pamatoval a dal už s tím konečně pokoj. Izrael to udělal už dvakrát, ale Hamásu to nestačilo. Měl by dostat za vyučenou pořádně, ať je konečně klid...” Odmlčí se,sáhne po sklenici a zhluboka si lokne: “Přitom je tady místa dost pro všechny – Židy, muslimy i křesťany. Tady by byl tak krásný život, kdyby to nepřátelství pořád někdo nepopichoval. Tím myslím samozřejmě Palestince a ty jejich zasr... vůdce. “ Na moji námitku, že on je přece také původem Palestinec, odpovídá nahněvaně: “Já jsem především Arab, rozumíš? Arab! Můj soused a kamarád je Žid, chodíme spolu hrát petanque a nikdy by mě nenapadlo ho podrazit. Tyhle hovadiny o Palestině jim lejou do hlavy v mešitě. Poslechni si někdy v pátek jejich kázání a uvidíš sám.” Už jsem slyšel a rozumím, co tím myslí. Amir je třicátník, otec tří dětí. Konzervativní Žid (pozn. věřící, dodržující Mojžíšův zákon, ale chodící v obyčejném oblečení, nenosící třásně cicit ani nakroucené pejzy). “S Hamásem se nedá jednat ani domluvit. Až jim poteče do bot, tak budou zase žádat o příměří. Naše armáda přestane, oni spočítají ztráty, nechají si je z různých zdrojů zaplatit, zase se vyzbrojí a začnou otravovat znovu. To je nekonečný příběh. Dokud jim Vy v Evropě budete vyjadřovat podporu a posílat peníze, tak se tady nic nezmění. Měl jsem dojem, že by se dalo spíše domluvit s Abbásem (pozn. prezident palestinské samosprávy, vůdce křídla Fatáh), ale už si to nemyslím. Spojil se s našimi úhlavními nepřáteli a to je podnítilo k novým útokům. Nezbývá než to hnízdo zla vyčistit" (pozn. tím Amir myslí Pásmo Gazy). A pokračuje: "Nejsem zastáncem války, vždycky při ní trpí nejvíc ženy a děti, ale to co se děje okolo nás je třeba zarazit. Podívej se na Hamás – terorizuje vlastní obyvatele, používá je jako živé štíty, vymývá jim mozky a klidně je obětuje svým zájmům. Mě je jich líto víc, než jejich vlastním vůdcům... A když se podíváš, co dělají džihádisté v Iráku a Sýrii, tak vidíš jak likvidují vlastní lidi všude kam přijdou. Za chvíli dorazí k našim hranicím. Ale my jsme dobře připraveni, sem neprojdou...” Amir ví o čem mluví – jako každý izraelský muž má za sebou tříletou vojenskou službu a navazující vojenská cvičení. Na přímou otázku, zda není zaujatý, reaguje okamžitě: “ Proti Palestincům možná. Už tady kvůli nim bylo dost zla a stále jsou s nimi jen problémy. Ale proti Arabům nic nemám. Jsou sice jiní než my, ale dá se s nimi vycházet. Mám mezi nimi spoustu známých a kamarádů. Palestinci ale mají vypláchnutý mozek. Když se něco opakuje 100x, tak se to nakonec stává v myslích lidí pravdou. Oni opravdu věří tomu, že jsme jim ukradli zemi. A že z nich chceme nadělat otroky, abychom měli někoho, kdo pro nás bude tuto zemi obdělávat. Vůbec nevěří tomu, že jsme tu byli dříve. A vůbec si neuvědomují, že tuto zemi obděláváme efektivně I bez jejich pomoci. A že jejich účast by byla oboustranně výhodná – pro ně, i pro nás. A nejhorší je, že je v jejich očích hrdinou každý, kdo bojuje proti Izraeli. Pokud při tom přijde o život, stává se mučedníkem s věčnou slávou, obdivem ostatních a s věčným životem v ráji u Aláha. K boji proti nenáviděným Židům se nemusí moc přemlouvat – a co my s tím můžeme dělat? Jen se bránit...” Posledním v řadě je Muhammad – prodejce všehomožného v ušmudlaném krámku na okraji uprchlického tábora v Betlémě. “Izrael nás stále terorizuje a celý svět mu to trpí. Za to, co se teď děje v Gaze můžete i vy. Stovky našich lidí tam umírají nevinně, každý den tam izraelská letadla shazují bomby a vy mu k tomu mlčíte. Tady nebude mír, dokud tady bude izraelský stát, izraelská armáda a dokud budou mít ve všem převahu. Podívej se na nás – vyhnali nás z našich domovů a nedovolují se nám vrátit zpátky, drží nás tady za betonovou zdí a nikam nás nepouští. Podívej se na tento obchod – stěží mě a moji rodinu uživí. Můj bratranec má stejný obchod v Shuafatu (pozn. čtvrť východního Jeruzaléma s převážně arabským obyvatelstvem) a jezdí v BMV, zatímco já mám jen tuhle kraksnu” - mávne rukou k obstarožnímu otlučenému Opelu. “Kdyby tady nebyli Židé, tak se máme krásně. Palestina se musí osvobodit. Hamás to bere za správný konec, takhle se na ně musí. Tlačit na ně a bít je. Pořád a bez ustání.” Na otázku, proč tedy také nejde aktivně bojovat proti Židům, odpovídá trochu zmateně: “Podívej, já mám rodinu a děti. Kdyby se mi něco stalo, kdo se o ně postará. Navíc v tomto věku to už není nic pro mě (pozn. chybí mu několik let do padesátky). To ať si vybojují mladí – jde o jejich budoucnost. Můj kluk chodí demonstrovat každý večer..” Zmíněné “demonstrace” se odehrávají na jednom plácku poblíž betonové zdi, která odděluje Betlém od Jeruzaléma. Tento měsíc slaví muslimové postní měsíc ramadán, během kterého se zbožný muslim každý den od rána postí a po západu slunce si to vynahradí velkou hostinou a bujarým veselím. Mladí výrostkové se po večeři scházejí na zmíněném plácku a vzájemně se popichují proti Izraeli. Křivka napětí letí prudce nahoru, ozývají se nenávistná hesla a když se jich shromáždí celý zástup, vyrazí s kameny v rukou proti izraelské zdi. Izraelští pohraničníci na smršť kamenů odpoví slzným plynem, rozlícený dav ustoupí pár desítek metrů, sformuje se, a znovu vyráží zpátky. A takto se palestinští mladíci baví již týden každou noc. Izraelští vojáci sedí v prosklených opanceřovaných krytech na vrcholku zdi a jsou prakticky nezasažitelní. Palestinským mladíkům se také nic nestane, takže je to pouze hra na zaháněnou. Obě strany to tak vnímají, ale palestinským klukům se to ukládá do paměti a tím vzniká ideální podhoubí pro jejich pozdější radikalizaci. Dlouho po půlnoci se dav rozejde pokračovat v hostině, a ráno je vozovka v místě střetů ještě posetá kameny a zbytky kapslí se slzným plynem. Nastoupí úklidová četa i dobrovolníci ze sousedství a za chvíli je ulice opět uklizená. Až do večerní “demonstrace”. Tyto hry souvisí s probíhajícím ramadánem a hrály by se bez ohledu na koflikt v Gaze. Takto se ale palestinští kluci mají za co bít a pro co demonstrovat. Posledním postřehem jsou reakce běžných Izraelců na konflikt, který se jich přímo dotýká. Myslím tím obyvatele měst v dosahu raketového dostřelu (pozn. Tel Aviv, Jeruzalém, Aškelon, Netanya a pod.) První den se většina z nich disciplinovaně a s obavami spěchala schovat do krytu, jakmile se ozvala varovná siréna. Po několika vzdálených explozích byl poplach odvolán. Rakety letěly buďto mimo obydlenou oblast, nebo byly zneškodněny systémem Iron Dome. Účinnost tohoto systému je tak obdivuhodná, že po krátké době se již Izraelci přestali znepokojovat. Ozve se siréna a řada lidí se již ani nenamáhá povstat od kávy, ale pouze se otočí směrem ke Gaze a sledují zda se jim podaří zahlédnout dráhu rakety a její likvidaci protiraketovým systémem. Dočkají-li se této podívané, odmění ji potleskem a vrátí se k rozebírání třeba výsledků právě skončeného MS ve fotbale, které bylo v Izraeli i Palestině sledováno s velkou pozorností.