Francie je ve válce, Evropa v šoku, kdy se již konečně probudíme?

Dnešní útok na redakci francouzkého satirického týdeníku Charlie Hebdo šokoval nejen Francii, ale celou Evropu, včetně České republiky. S atentáty takového rozsahu se setkáváme na neklidném Blízkém Východě, v některých afrických zemích a třeba i na indickém subkontinentu, ale u nás v civilizované a bezpečné Evropě?

Jestliže pro 20. století platilo známé Clausewitzovo konstatování  „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky“, obávám se, že pro současnou globální situaci ho musím parafrázovat: “Válka je pokračováním dialogu násilnými prostředky.” Z tohoto pohledu je Francie ve válce. A nejen ona, ale s ní i celá Evropa, nás nevyjímaje. A jsme v ní proto, že jsme trestuhodně zaspali. Přiznám se, že mě atentát příliš nepřekvapil. Redakce časopisu Charlie Hebdo si o něj dlouhodobě koledovala a byla si toho vědoma. Několik menších útoků přežila v minulosti, šéfredaktor i budova redakce byli pod policejní ochranou. Jak vidno, tak slabou. Zemřel nejen šéfredaktor, ale i dva policisté a 9 dalších zaměstnanců. Je mi jich opravdu líto, ale v zásadě musím konstatovat, že si to zavinili sami. Tahali šelmu za ocas a nečekali, že umí tak kousat. Možná si z toho někdo vezme první poučení: islám není křesťanství, kde si dnes dělá z Ježíše kdekdo legraci (žel). Islám nedovolí svého Boha ani jeho Proroka urážet. Dříve či později dojde k odplatě nebo aspoň k pokusu o ni. Každý nepovedený pokus jen vyvolá příští povedenější. Evropské volnomyšlenkářství přestalo brát náboženství vážně a zapomnělo na náboženské války minulosti. Ani současné konflikty na Blízkém Východě a v některých afrických zemích nebývají klasifikovány jako náboženské, proto jim málokdo v Evropě rozumí. Porozumět jim totiž můžete teprve když se na ně podíváte prizmatem víry jejich účastníků. Zvláště v islámu je to právě víra, která vede jednotlivce k radikálním postojům, k pohrdání životem (druhých i vlastním) i k heroickým činům. Zároveň jim jejich víra umožňuje relativizovat hodnoty, které jsou pro západní svět zásadní. A proto bylo možné aby několik stovek zapálených bojovníků Islámského státu v minulém roce obsadilo rozsáhlá území Sýrie a Iráku, odkud před nimi uprchly desetitisíce vyzbrojených a vycvičených vládních vojáků. Bojovníci IS šli bojovat za svého Boha a jeho zástupce na zemi – chalífu Abú Bakra Bagdádího. Vládní vojáci – samozřejmě muslimové - naopak často měli špatné svědomí, že mají střílet proti těm, kdo bojují i za jejich Boha. A tak raději dezertovali. Pro Evropu těžko pochopitelné, ale je to tak. Poučení druhé: vzhledem k tomu, že hlavním a zásadním úkolem muslima je šířit islám jakýmikoliv prostředky, dříve či později se stává jeho cílem každá nemuslimská společnost. Díky Bohu, že velká část vyznavačů islámu je dnes vlažná vůči této povinnosti. Přesto v nich latentně dřímá touha po nadvládě islámu a může se probudit na základě nějakého vnějšího podnětu (a tím může být třeba existence a úspěchy Islámského státu). K účinným metodám boje patří zasáhnout protivníka v nejcitlivějším místě. Tuto taktiku ovládají muslimští radikálové mistrně (viz útok na Dvojčata v USA). S podobnými útoky musíme počítat i do budoucna a připravit se na ně. Na rozdíl od konvenční války nelze v boji proti terorismu nic dobře naplánovat. Bezpečnostní složky zvládnou zabránit mnohému, ale nejsou vševědoucí a všemocné. Poučení třetí: ani v Evropě nejsme v bezpečí. Ve Francii žije oficiálně zhruba 6,5 milionu muslimů což je 10% obyvatelstva. Dostali se tam hlavně jako levná pracovní síla po druhé světové válce a také v 60. letech během osamostatňování bývalých francouzkých kolonií. Dnes je to již druhá generace a všichni mají francouzké občanství. Kromě nich tam žije okolo 3 milionů muslimů nelegálně – to je dalších 5% obyvatel Francie. Nedělejme si iluze o tom, že jsou to všechno evropsky zpacifikovaní demokraté. Jsem přesvědčen, že vysoké procento z nich dnešním atentátníkům v duchu tleská – trestali totiž urážku věcí, které jsou muslimům svaté. A nejde pouze o střelbu v redakci. Již 10 let, čas od času, propukají mezi radikální muslimskou mládeží nepokoje, podobné problémy jako Francie má i Holandsko, Belgie (vzpomeňme si na zákaz vánočního stromu na hlavním náměstí v Bruselu v roce 2013), Velká Británie, Švédsko a Německo. Všechno země s nejvyšším procentem muslimské menšiny. Podle střízlivých odhadů dnes žije v Evropě 50 milionů muslimů a každý den jich díky legálnímu a hlavně nelegálnímu přistěhovalectví přibývá. Zdaleka ne všichni jsou ale nebezpeční radikálové. Většina přistěhovalců je ráda, že získá evropské sociální jistoty a výhody bohaté společnosti. Radikalizují se často až jejich děti – ale těch bude stále víc. Je nutné také poznamenat, že k radikalizaci dochází mnohem častěji u muslimů arabského původu (a ještě je to diferencováno oblastí původu), než třeba u tureckých muslimů, kterých žije nejvíce v Německu. Co nám zbývá? Jsem přesvědčen, že jsme již zaspali. Naše ostražitost se rozplynula ve všeobjímajícím evropském multikulturalismu. Pořád máme dojem, že se nám nemůže nic přihodit a dnešní atentát byl pouze okrajovou událostí, přestože ho provedlo dobře vycvičené a připravené komando. Evropské muslimy nelze ani vystěhovat ani zpacifikovat. Navíc dění na Blízkém Východě nahrává jejich radikalizaci. Nejsem žádným prorokem, ale díky svému věku, zkušenostem s muslimy v arabských zemích, i znalosti islámu a jejich myšlení, mám určitou představu o dalším vývoji. Skoro bych se vsadil, že dnešní atentát nebyl jediným v Evropě v roce 2015. Novináři jsou sice významnými, ale nikoliv jedinými cíly takových akcí. A úder může přijít odkudkoliv – i z naprosto neočekávané strany. Dále již pokračovat nebudu, protože bych byl nerad obviněn z šíření poplašných zpráv. Naše společnost už se nedokáže podívat na situaci realisticky, místo toho bojuje s různými fobiemi. V poslední době mimo jiné i s tzv. islamofobií. Za islámofóba je označen každý, kdo se vyjádří kriticky vůči stále většímu přílivu muslimů do Evropy, zatímco popis řádění bojovníků Islámského státu v Sýrii a Iráku se za islamofobii nepovažuje. Přitom se jedná o spojité nádoby. Úspěchy IS a hlavně samotný vznik chalífátu nutně vyvolávají reakce řady muslimských obyvatel Evropy. Jestliže do loňského roku byli radikální útočníci inspirováni Al Kajdou, jejíž sláva pomalu přesáhla svůj zenit, chalífát Islámského státu bude rozdmýchávat stále větší nepokoje už svojí existencí. Považuji za nutné se probudit, zvýšit ostražitost – nejen společenskou, ale i osobní. Zatím v Česku tolik muslimů nemáme, ale oni přijdou – již v brzké budoucnosti. Nakonec chci ještě upozornit, že musíme umět rozeznávat mezi učením - zvláště jeho radikální formou – a mezi vyznavači islámu jako jednotlivými lidmi. Sám mám mezi muslimy řadu dobrých a navýsost poctivých přátel – některým bych bez obav svěřil i vlastní děti a přístupové kódy k bankovnímu účtu. Určitě není třeba se bát nebo stranit případných muslimských sousedů v okolí, ale je třeba se mít na pozoru před celkovou islamizací Evropy, potažmo české kotliny.